Staré, ale dobré
Kotoučový magnetofon a vůbec spotřební elektronika staršího data zažívá návrat na výsluní nejen mezi sběrateli, ale i u některých obyčejných lidí - pravděpodobně z nostalgických důvodů. Mrkněme tedy na moment do minulosti, ale jinak než dějepisecky.
U mě kotoučový magnetofon symbolizuje nejen technicky obdivuhodný výrobek, ale i zdroj hudby na různých Silvestrech a jiných soukromých mládežnických veselicích, jichž jsem se v druhé polovině sedmdesátých let dnes již minulého století začal účastnit. Mít kotoučák znamenalo i znát ty správné lidi, od kterých se daly nahrát věci běžně nedostupné, vznikaly tak zvláštní spolky a propracované sítě kamarádů a známých, u nichž se čas od času pořádaly výměnné sedánky. Každý přinesl svůj kotoučák, nebo aspoň svůj pásek, své poklady, poslouchalo se, nahrávalo z magiče na magič, kecalo, postupem času popíjelo a nezřídka se původně nevinný hudební sedánek zvrhnul v neplánovanou pařbu. Mít na pařbě kotoučák znamenalo mít určité postavení na společenském žebříčku, majitel kotoučáku častokrát sedával u svého přístroje a důležitě pořád něco šteloval a užíval si své slávy a pokud měl ty správné nahrávky, měl i nepoměrně větší šanci sbalit hezčí holku, třebas na sliby, že jí to někdy taky nahraje.Ostatně v této věci fungovalo nepsané pravidlo, že nejdříve si vybere "zvukař".
Kasta se dělila na Tesláky a Unitráky, nic jiného tu v podstatě nebylo, Tesláků bylo nepoměrně víc, na Unitráky bylo zejména u typu M2405 pohlíženo závistivě a proto svrchu. Když přišel typ B90 se všemi jeho zvláštnostmi, byla to machrovinka - dalo se to položit, opřít o zeď, našikmo, k tomu ty atypicky uložené kotouče - prostě něco extra. Ovšem typický představitel pařby těch dob je aspoň pro mě sen mnoha dospívajících kluků - krásná a elegantní B700. Skladný, hezký, dobře hrající, poměrně spolehlivý, vydržel i hrubší zacházení, zkrátka tenhle typ se povedl.
Schválně se zde nezmiňuji o magnetofonech značek jako Akai, Grundig atd, protože tyhle přístroje jejich šťastní a movití majitelé opatrovali doma mnohdy v téměř laboratorních podmínkách, kdeže ho vzít do ruky a jít s ním na hasičárnu!
Koncem sedmdesátých let se začaly rozmáhat kazeťáky, nejdříve nemohly kotoučákům konkurovat hlavně výkonem svého malého reproduktorku, ale časem se situace začala obracet. Vyměnit kazetu dokázalo kdejaké nemehlo, na rozdíl od správného zavedení pásku, nabídka kazeťáků se zvětšovala (např. známý M531) a kotoučáky začaly pomalu ustupovat a přemisťovat se na police milovníků zvuku kvalitnějšího, než v té době dokázala kazeta.
Pak přišly radiokazeťáky, ve stereu, s výkonem dostačujícím na běžnou klubovnu, hned po nich CD a to byl asi počátek masového ústupu kotoučových magnetofonů ze scény. Postupně se stěhovaly do komor, pod postele, přikryly se dečkami, pak šly do sklepa a po několika letech, kdy už nikomu nechyběly a nechtěli je ani v bazarech, nezřídka skončily v u popelnic. Kazeťáky si chvíli užívaly na výsluní slávy, než je pak v podstatě stejným způsobem vytlačily CD přehrávače. Stačí se dnes podívat na ceny dřívějších velmi dobrých cassete decků, když se prodávají na internetových inzercích a aukcích. Ani za třista je dnes nikdo kolikrát nechce, a kdysi se za ně dávaly tři tisíce - dva platy.
Stejně tak kotoučáky. Když se dnes ohlížím na jejich dobové ceny, nechce se ani věřit, že se vůbec za ty částky prodávaly, a dnes? Ačkoli dnes cena některých začíná zase pomalu stoupat, z několika málo stokorun i na tisíce, mám na mysli zejména B73 a řadu B113-6. Ale třeba řada B4, co se mechaniky týče malý zázrak, se stále ještě prodává za pakatel (psáno v roce 2008).
Moje sbírka není nijak gigantická, ani nevím, zda tomu smím říkat sbírka, v porovnání s některými našimi sběrateli. Viděl jsem stránky několika němců a padala mi čelist, ti chlapi na to měli extra barák. Já na to mám omezený depozitář na půdě stodoly a teď pomalu řeším přemisťování do baráku, abych měl aspoň své největší poklady k potěše oka stále nablízku.
Snad všechny, se kterými počítám do "stálé expozice" jsou provozuschopné, přičemž vytahané, či chybějící řemínky u asi poloviny z nich jsou nutnou daní za stáří. Díky mým dalším, stále více se rozrůstajícím aktivitám, se jen těžko dostávám k stále odkládanému restaurování, které obnáší rozborku, kompletní vyčištění, a uvedení do co nejlepšího stavu. Ovšem nejde mi ani tak o to, aby i na povrchu ty stroje vypadaly jako z továrny, naopak, nač bych nějak přehnaně a uměle skrýval jejich šrámy. Jsou to všecko krásné přístroje a ty umí stárnout jako hezké ženy, kterým nějaká ta vráska taky naopak dodá šmrnc, jistě že na sebe dbají, ale nesnaží se předstírat mládí pomocí různých pomíjivých metod.
Takže ani já se nebudu trápit nad škrábanci a prasklinami. Vyfoukám prach a pavouky, mechaniku vyčistím a nakonzervuji, kryty vydrhnu ve vaně a v rámci možností vyleštím, ale nebudu si je složitě renovovat či vyrábět, abych je měl načančané. Někdo je perfekcionista a naopak jde cestou - "jako z Přelouče", proč ne, má můj upřímný obdiv za tu píli. Já jsem odmalička bordelář a na nějakém kosmetickém detailu mi nesejde.
Před časem mě chvilkově popadla mánie tranzistoráků, ale to zase jen proto, že těm mým prvním hrozila popelnice. Na chvíli se mi to i zalíbilo, hlavně proto, že jsou menší a skladnější. Jenže sbírat je cíleně chce systém a čas, takže pár jich mám, ale nepočítám s nějakým dalším náborem. Když se mi něco připlete pod nohy, nezašlápnu to, ale pídit se po nich zatím nebudu
Vlastním i několik receiverů, bylo hříchem tyto krásné stroje za nabízené částky nekoupit. Jsou to nádherná rádia, citlivostí si nijak nezadají s dnešními špičkovými tunery, na kus drátu, nebo i bez něj, jen tak, v podstatě na přívody od konektoru k desce neuvěřitelně hrají. Nejsem nepřítelem pokroku, ale ruku na srdce - kdo z majitelů multikanálového domácího kina opravdu umí využít vše, co mu tento kombajn nabízí, nebo umí si ho někdy vůbec jen správně nastavit?.
Pohled pod kryt takového receiveru je potěšením pro oko, dnešní elektronika je jednodesková SMD nuda, kdežto u klasických přístrojů je se na co dívat. Proto i pohledy na vnitřnosti jsou nedílnou součásti mé fotogalerie.
Nuže obdivujme tyto přístroje z dob, kdy je ještě sestavovali a ručně pájeli lidé a ne montážní automaty, vychutnejme si cvakání přepínačů namísto klikání v menu, polaskejme dotekem leštěný hliníkový, či ocelový čelní panel , potěšme se večerním pohledem na decentní a přitom efektní prosvětlení velkých stupnic receiverů, vychutnejme si zvuk klasických tranzistorových konců a potrapme se trošku při zavádění pásku do cívky (třeba AKAI 4000DS vyžaduje jistou zručnost)
Stojí to za to.
U mě kotoučový magnetofon symbolizuje nejen technicky obdivuhodný výrobek, ale i zdroj hudby na různých Silvestrech a jiných soukromých mládežnických veselicích, jichž jsem se v druhé polovině sedmdesátých let dnes již minulého století začal účastnit. Mít kotoučák znamenalo i znát ty správné lidi, od kterých se daly nahrát věci běžně nedostupné, vznikaly tak zvláštní spolky a propracované sítě kamarádů a známých, u nichž se čas od času pořádaly výměnné sedánky. Každý přinesl svůj kotoučák, nebo aspoň svůj pásek, své poklady, poslouchalo se, nahrávalo z magiče na magič, kecalo, postupem času popíjelo a nezřídka se původně nevinný hudební sedánek zvrhnul v neplánovanou pařbu. Mít na pařbě kotoučák znamenalo mít určité postavení na společenském žebříčku, majitel kotoučáku častokrát sedával u svého přístroje a důležitě pořád něco šteloval a užíval si své slávy a pokud měl ty správné nahrávky, měl i nepoměrně větší šanci sbalit hezčí holku, třebas na sliby, že jí to někdy taky nahraje.Ostatně v této věci fungovalo nepsané pravidlo, že nejdříve si vybere "zvukař".
Kasta se dělila na Tesláky a Unitráky, nic jiného tu v podstatě nebylo, Tesláků bylo nepoměrně víc, na Unitráky bylo zejména u typu M2405 pohlíženo závistivě a proto svrchu. Když přišel typ B90 se všemi jeho zvláštnostmi, byla to machrovinka - dalo se to položit, opřít o zeď, našikmo, k tomu ty atypicky uložené kotouče - prostě něco extra. Ovšem typický představitel pařby těch dob je aspoň pro mě sen mnoha dospívajících kluků - krásná a elegantní B700. Skladný, hezký, dobře hrající, poměrně spolehlivý, vydržel i hrubší zacházení, zkrátka tenhle typ se povedl.
Schválně se zde nezmiňuji o magnetofonech značek jako Akai, Grundig atd, protože tyhle přístroje jejich šťastní a movití majitelé opatrovali doma mnohdy v téměř laboratorních podmínkách, kdeže ho vzít do ruky a jít s ním na hasičárnu!
Koncem sedmdesátých let se začaly rozmáhat kazeťáky, nejdříve nemohly kotoučákům konkurovat hlavně výkonem svého malého reproduktorku, ale časem se situace začala obracet. Vyměnit kazetu dokázalo kdejaké nemehlo, na rozdíl od správného zavedení pásku, nabídka kazeťáků se zvětšovala (např. známý M531) a kotoučáky začaly pomalu ustupovat a přemisťovat se na police milovníků zvuku kvalitnějšího, než v té době dokázala kazeta.
Pak přišly radiokazeťáky, ve stereu, s výkonem dostačujícím na běžnou klubovnu, hned po nich CD a to byl asi počátek masového ústupu kotoučových magnetofonů ze scény. Postupně se stěhovaly do komor, pod postele, přikryly se dečkami, pak šly do sklepa a po několika letech, kdy už nikomu nechyběly a nechtěli je ani v bazarech, nezřídka skončily v u popelnic. Kazeťáky si chvíli užívaly na výsluní slávy, než je pak v podstatě stejným způsobem vytlačily CD přehrávače. Stačí se dnes podívat na ceny dřívějších velmi dobrých cassete decků, když se prodávají na internetových inzercích a aukcích. Ani za třista je dnes nikdo kolikrát nechce, a kdysi se za ně dávaly tři tisíce - dva platy.
Stejně tak kotoučáky. Když se dnes ohlížím na jejich dobové ceny, nechce se ani věřit, že se vůbec za ty částky prodávaly, a dnes? Ačkoli dnes cena některých začíná zase pomalu stoupat, z několika málo stokorun i na tisíce, mám na mysli zejména B73 a řadu B113-6. Ale třeba řada B4, co se mechaniky týče malý zázrak, se stále ještě prodává za pakatel (psáno v roce 2008).
Moje sbírka není nijak gigantická, ani nevím, zda tomu smím říkat sbírka, v porovnání s některými našimi sběrateli. Viděl jsem stránky několika němců a padala mi čelist, ti chlapi na to měli extra barák. Já na to mám omezený depozitář na půdě stodoly a teď pomalu řeším přemisťování do baráku, abych měl aspoň své největší poklady k potěše oka stále nablízku.
Snad všechny, se kterými počítám do "stálé expozice" jsou provozuschopné, přičemž vytahané, či chybějící řemínky u asi poloviny z nich jsou nutnou daní za stáří. Díky mým dalším, stále více se rozrůstajícím aktivitám, se jen těžko dostávám k stále odkládanému restaurování, které obnáší rozborku, kompletní vyčištění, a uvedení do co nejlepšího stavu. Ovšem nejde mi ani tak o to, aby i na povrchu ty stroje vypadaly jako z továrny, naopak, nač bych nějak přehnaně a uměle skrýval jejich šrámy. Jsou to všecko krásné přístroje a ty umí stárnout jako hezké ženy, kterým nějaká ta vráska taky naopak dodá šmrnc, jistě že na sebe dbají, ale nesnaží se předstírat mládí pomocí různých pomíjivých metod.
Takže ani já se nebudu trápit nad škrábanci a prasklinami. Vyfoukám prach a pavouky, mechaniku vyčistím a nakonzervuji, kryty vydrhnu ve vaně a v rámci možností vyleštím, ale nebudu si je složitě renovovat či vyrábět, abych je měl načančané. Někdo je perfekcionista a naopak jde cestou - "jako z Přelouče", proč ne, má můj upřímný obdiv za tu píli. Já jsem odmalička bordelář a na nějakém kosmetickém detailu mi nesejde.
Před časem mě chvilkově popadla mánie tranzistoráků, ale to zase jen proto, že těm mým prvním hrozila popelnice. Na chvíli se mi to i zalíbilo, hlavně proto, že jsou menší a skladnější. Jenže sbírat je cíleně chce systém a čas, takže pár jich mám, ale nepočítám s nějakým dalším náborem. Když se mi něco připlete pod nohy, nezašlápnu to, ale pídit se po nich zatím nebudu
Vlastním i několik receiverů, bylo hříchem tyto krásné stroje za nabízené částky nekoupit. Jsou to nádherná rádia, citlivostí si nijak nezadají s dnešními špičkovými tunery, na kus drátu, nebo i bez něj, jen tak, v podstatě na přívody od konektoru k desce neuvěřitelně hrají. Nejsem nepřítelem pokroku, ale ruku na srdce - kdo z majitelů multikanálového domácího kina opravdu umí využít vše, co mu tento kombajn nabízí, nebo umí si ho někdy vůbec jen správně nastavit?.
Pohled pod kryt takového receiveru je potěšením pro oko, dnešní elektronika je jednodesková SMD nuda, kdežto u klasických přístrojů je se na co dívat. Proto i pohledy na vnitřnosti jsou nedílnou součásti mé fotogalerie.
Nuže obdivujme tyto přístroje z dob, kdy je ještě sestavovali a ručně pájeli lidé a ne montážní automaty, vychutnejme si cvakání přepínačů namísto klikání v menu, polaskejme dotekem leštěný hliníkový, či ocelový čelní panel , potěšme se večerním pohledem na decentní a přitom efektní prosvětlení velkých stupnic receiverů, vychutnejme si zvuk klasických tranzistorových konců a potrapme se trošku při zavádění pásku do cívky (třeba AKAI 4000DS vyžaduje jistou zručnost)
Stojí to za to.
 |
 |
 |
 |
 |
 |